| Kurs: | Informatická propedeutika II |
| Téma cvičení: | Textová a výčtová prostředí. Pořadová sazba. |
Citace. Sazba veršů. Sazba na praporek a centrování. Přímý výstup. Prosté výčty, číslované výčty. Obecné prostředí pro vytváření výčtů. Poznámky pod čarou a na okrajích textu. Sazba pomocí zarážek. Vytváření tabulek. Plovoucí objekty.
Mezi speciální textová prostředí patří quote a quotation. Tato prostředí se využívají při sazbě citací. Citace jsou zpravidla sázeny do samostatného paragrafu odděleného mezerou od ostatního textu. Šířka paragrafu citace bývá obvykle zúžena, v některých případech se používá písmo menšího stupně, nebo jiného řezu. Jméno autora citátu je zpravidla sázeno kapitálkami. V prostředí quote jsou jednotlivé odstavce bez zarážek a jsou mezi nimi mezery. V prostředí quotation jsou zarážky přítomny, ale mezi odstavci citace mezery nejsou.
Úkol 1. Vyzkoušejte prostředí quote a quotation. Při citaci můžete použít například následující text. Jméno autora zkuste napsat kapitálkami. Zkuste změnit řez a stupeň písma v citaci. Všimněte si, jak se text opticky změnil.
|
Dalším textovým prostředím je verse sloužící pro sazbu básní nebo jiných textů se zarovnaným levým okrajem. V prostředí verse jsou jednotlivé řádky básně zakončeny znakem \\. Tento znak deklaruje přechod na nový řádek. Každá strofa je ukončena prázdným řádkem. Ve výsledné sazbě budou prázdné řádky respektovány. To jest mezi jednotlivými strofami budou mezery.
Úkol 2. Vysázejte první dvě sloky básně Holoubek od K. J. Erbena.
|
Další speciální prostředí umožňují sazbu na praporek. Jedná se o sazbu textu, jehož levý, nebo pravý okraj je zarovnán. Název typu sazby je odvozen od tvaru odstavce. Je-li okraj zarovnán vlevo, pravá část odstavce „vlaje“, proto se tato sazba nazývá „pravý praporek“. Duálně k tomu, pokud je paragraf zarovnán k pravému okraji, praporek vlaje vlevo. Sazba na levý praporek se používá zřídka, protože se obtížně čte. Pravý praporek je používán častěji, někdy ale může působit rušivě.
Levý praporek se používá například při psaní úvodních citací ke kapitolám knihy. Ty jsou i se jménem autora a názvem díla zarovnávány na pravý okraj stránky. Prostředí sazby na levý praporek se nazývá flushright. Prostředí sazby na pravý praporek flushleft.
Úkol 3. Vysázejte následující text na levý praporek. Zachovejte dané zlomení řádků.
|
Prostředí center centruje jednotlivé řádky. V podstatě lze říct, že „praporek vlaje na obě strany“. Centrované prostředí se používá především pro centrování větších samostatných objektů, například tabulek nebo obrázků. S centrovanými paragrafy textu se lze setkat jen výjimečně.
Úkol 4. Předcházející ukázku vycentrujte.
Přímý výstup slouží pro sazbu textů strojopisem. S maximální možnou mírou zachování mezer a jednotlivých symbolů v textu. Text zapsaný v tomto prostředí intuitivně řečeno, nepodléhá zpracování, je vysazen tak, jak je. Svým charakterem se toto prostředí výborně hodí například pro sazbu zdrojových kódů programů a podobně.
Kromě prostředí přímého vstupu verbatim, které vysadí text do samostatného odstavce, existuje i makro \verb. Makro bere jako první argument omezovač. Veškerý text, který je nalezen za omezovačem až do výskytu stejného omezovače, je vysázen přímo a v aktuálním odstavci. Například makrem \verb| \let| bude to textu vysázena sekvence \let včetně dvou mezer na začátku. Makro existuje i ve variantě \verb*. V tomto případě jsou mezery sázeny znakem „vanička“.
Úkol 5. Vysázejte následující zdrojový text. Pokuste se použít makra \verb a \verb* uprostřed paragrafu. Všiměte si jejich rozdílu.
|
V prostředí přímého se nemohou nacházet další příkazy.
Výčtová prostředí slouží k výčtu několika možností, bodů, vlastností. Výčtová prostředí lze rozdělit na prostá a na číslovaná. Prostá prostředí se používají především k výčtu pojmů, případně i s jejich popisem. Číslované výčty lze použít k popisu algoritmů složených z kroků.
Prostředí itemize je určeno pro vytváření formátovaných položek výčtu, které jsou standardně označeny černou kuličkou. Jednotlivé položky jsou ve výčtu odděleny klausulí \item. Za klausulí lze uvést nepovinný parametr -- tvar oddělovače položky. Nepovinný parametr se uzavírá do závorek. Kromě černé kuličky bývá používána pomlčka, nebo malý kroužek. Výčtová prostředí lze do sebe libovolně vnořovat. Na každé další úrovni se změní označení položek. Na druhé úrovni je to pomlčka, na třetí úrovni hvězdička a na poslední úrovni malá tečka. Jednotlivé úrovně jsou rovněž víc odsazeny. Velikosti mezer lze měnit pomocí délkových registrů \leftmargini, \leftmarginii, \leftmarginiii a \leftmarginiv.
Úkol 6. Vytvořte následující výčtová prostředí. Jednotlivé položky nejprve ponechte značeny implicitním symbolem. Potom zkuste změnit některý ze symbolů na hvězdičku. Vytvořte vnořený výčet.
|
Prostředí enumerate je v mnoha směrech podobné prostředí itemize. Rozdíl je v označování jednotlivých položek. V prostředí enumerate jsou položky systematicky číslovány. Na první úrovni jsou číslovány arabskými číslicemi od 1 dále. Na dalších úrovních se používají písmena a římské číslice. Předchozí ukázku zkuste vysázet v číslovaném výčtovém prostředí.
Pokud není uživatel spokojen s číslováním jednotlivých položek, může jej upravit k vlastním potřebám. Při vytvoření číslovaného výčtu se jeho vnitřní čítač nastaví na hodnotu 1. Čítače výčtů mají jména enumi, enumii, enumiii a enumiv. Redefinicí příkazu tvořeného jménem čítače a předponou \the lze změnit způsob výpisu číselných hodnot. Za definicí začátku číslovaného prostředí zkuste napsat následující výraz.
|
Čísla v první úrovni výčtu budou psána malými římskými ciframi. Kdyby bylo použito makro \Roman byly by použity velké cifry. Při použití maker \alph, \Alph by byly místo čísel sázeny adekvátní písmena. Na příkladu si všimněte toho, že i přes změnu stylu číslování nebyl změněn formát čísla. Na první úrovni číslovaného seznamu jsou pořád čísla zakončena tečkou, na druhé úrovni jsou stále v závorkách a tak dále. Tento problém lze vyřešit definicí vlastního prostředí pomocí obecného výčtového prostředí list.
Prostředí list je předkem výčtových prostředí. Na začátku definice jsou prostředí list předány dva parametry. První z nich slouží k označování jednotlivých položek. Zpravidla obsahuje dereferenci čítače. Druhý argument slouží k inicialisaci prostředí. Zpravidla se uvádí jako blok maker přizpůsobujících vzhled výčtu. Jedním z maker je zpravidla i \usecounter, které naváže počítadlo na výčtové prostředí. Viz příklad.
|
Prostředí list je vhodné používat při definici nových výčtových prostředí.
Pro psaní popisných výčtů je k disposici prostředí description. Za klausuli \item se do hranatých závorek píše název pojmu. Ten je vysázen tučně. Za klausulí \item je předpokládán další text popisující zadaný pojem. Ten je již sázen normálním řezem písma.
Úkol 7. Pomocí prostředí description vytvořte popis následujících pojmů. Zkuste jednotlivé popisky zvětši tak, aby přesáhly řádek. Všimněte si, jakým způsobem je v prostředí description odsazen název popisovaného pojmu.
|
Důležitou roli hrají v dokumentu i poznámky pod čarou a na okrajích. Jejich střídmé použití vede ke zpřehlednění dokumentu. Poznámky pod čarou se obvykle používají jako dodatečné poznámky, kdežto poznámky na okrajích mívají často navigační charakter. Může se jednat například o odkazy na knihy, další kapitoly, nebo speciální značky symbolisující důležité části textu.
Poznámky pod čarou jsou vytvářeny makrem footnote. Argumentem makra je text poznámky. Na místě uvedení makra je vytvořen odkaz na poznámku. Odkaz vypadá jako malý exponent. Makro footnote by mělo být uvedeno bezprostředně za textem, který má být komentován, aby mezi označením poznámky a textem nevznikla nepřirozená mezera. Poznámky jsou automaticky číslovány od jedné. Samotný text poznámky je umístěn pod čarou na aktuální stránce.
Úkol 8. Vyzkoušejte vytvořit několik poznámek pod čarou. Jsou-li poznámky na jedné straně, budou na konci strany uvedeny pod sebou.
V některých prostředích nebude makro footnote fungovat. Takovým prostředím je třeba prostředí pro sazbu tabulek. V tomto případě je nutné poznámku vytvořit dvěma makry. Nejprve je v tabulce vytvořen odkaz na poznámku makrem \footnotemark. Toto makro bere jako nepovinný argument název značky. Makrem \footnotetext volaným mimo tabulku je vytvořen požadovaný komentář. Makro \footnotetext má dva argumenty, prvním z nich je předaná značka, druhým je vlastní text. Uvedení značky je nutné v případě, že chceme zajistit navázání poznámky na tutéž hodnotu.
Úkol 9. Vytvořte poznámku pod čarou pomocí maker \footnotemark a \footnotetext oběma makrům předejte stejnou značku, aby došlo k správnému navázání čísla poznámky.
Poznámky na okrajích nemohou mít zdaleka takový rozsah jako poznámky pod čarou. Měly by mít především informativní či navigační charakter. Marginální poznámky jsou tvořeny samostatnými paragrafy, které jsou sázeny výhradně na vnější straně listu. U jednostranného dokumentu je to na pravém okraji. Horní okraj poznámky na okraji je sázen souběžně s řádkem, kde byla poznámka vytvořena. Okrajové poznámky jsou zpravidla psány písmem menšího stupně než samotný text. Standardně se používá písmo petit -- osmibodové písmo, stejné jako u poznámek pod čarou. Pro vložení marginální poznámky se používá makro \marginpar.
Existuje typografický úzus, že marginální poznámky by měly být vždy u vnějších okrajů textu. V některých případech je ale nutné generovat obsah poznámky až na znalosti jejího umístění. Předem ale není možné říci, jestli bude umístěna na levém, či pravém okraji. V tomto případě lze použít makro \marginpar s nepovinným parametrem, ten potom určuje obsah poznámky v případě, že je vytvořena na levém okraji.
Úkol 10. Vytvořte oboustranný dokument a použijte marginální poznámky. Zkuste vytvořit poznámku, která vypadá na levé straně jinak než na pravé.
Systém zarážek patří k často používaným prostředím pořadové sazby. Pro pořadovou sazbu je charakteristické uspořádání položek do sloupců a řádků umístěných vedle sebe a pod sebou. Zarážky umožňují uživateli definovat rozestupy v rámci jednoho řádku a na jejich začátek umísťovat text. V mnoha ohledech je systém zarážek podobný zarážkám na „psacím stroji“.
Zarážky se vytvářejí pomocí prostředí tabbing. V tomto prostředí se používají další speciální makra pro nastavování zarážek a posouvání mezi zarážkami. Na počátku je automaticky nastavena nultá zarážka, jejíž posice je shodná s posicí efektivního levého okraje. Další zarážky definuje uživatel tak, že zadává příkazy uprostřed textu psaného v prostředí tabbing.
Další zarážku lze nastavit makrem \=. To jest zarážka bezprostředně následující za aktuální zarážkou je nastavena na aktuální posici. Na toto místo v sloupci se lze dále odkazovat. Přechod na další zarážku je proveden makrem \>. Makro ukončující aktuální řádek \\ provede nastavení aktuální zarážky na první z nich.
Úkol 11. Vyzkoušejte následující příklad.
|
V prvním řádku je nadpis výpisu, zároveň jsou zde definovány i zarážky. Každá položka mezi zarážkou je chápána jako samostatné prostředí, proto nebyl příkaz změny fontu uzavřen do skupiny. Výsledkem zdrojového kódu bude následující tabulka.
Chyba v příkladu je evidentní. Zarážky byly nastaveny podle prvního řádku. Například v druhém sloupci je ale slovo „Čaj“ nejkratší, pokud je podle něj nastavena zarážka, dojde při sazbě k překryvu sloupců. Řešení problému je dvojí. Buďto je možné zarážky rozestavit do požadovaných vzdáleností uvedením makra \makebox[velikost]{}, nebo definovat zarážky podle nejdelšího textu v daném sloupci. K tomuto účelu slouží makro \kill. Je-li uvedeno v prostředí pro psaní zarážek, nebude aktuální řádek vysazen. Nastavení zarážek ale zůstane zachováno.
Úkol 12. Nyní upravte zdrojový kód následujícím způsobem.
|
Výstup již bude v pořádku.
Prostředí tabbing má několik výhod. Kromě jednoduchosti a stylu práce připomínající práci s psacím strojem je to i fakt, že prostředí se může na konci strany zlomit a pokračovat dále. To nebývá u prostředí pořadové sazby obvyklé. Prostředí tabbing se také často používá k sazbě zvýrazněných zdrojových kódů programů. Vysvícení nelze provádět v prostředí verbatim.
Mezi další makra použitelná v prostředí tabbing patří \+ a \- posouvající levý okraj doprava a doleva. Posunutí okraje má vliv na psaní dalších řádků. Při přechodu na další řádek se nezačíná u nejlevější zarážky, ale od zarážky dané posunutím. Makro \< nastaví zpětně posun na první zarážku. Stav zarážek lze uschovat a obnovit makry \pushtabs a \poptabs. Tato makra lze dle libosti vnořovat.
Úkol 13. V prostředí tabbing vytvořte následující příklad. Použijte maker \+, \- a \<.
Pro vytváření tabulek je ve formátu LaTeX k disposici množství prostředí, která se liší svými možnostmi. Standardní součástí formátu LaTeX2e jsou prostředí tabular a tabular*. Hvězdičková varianta se od první liší možností explicitně definovat šířku tabulky. Nepovinným argumentem obou prostředí na způsob zarovnání s okolím. Jeho hodnoty nabývají t a b. Tabulka je buďto zarovnána horním, nebo dolním okrajem. Není-li uveden nepovinný argument, tabulka je zarovnána svým středem. Na začátku prostředí tabular je třeba zadat formát sloupců tabulky. Na začátku tabular* je zadáván rozměr a poté formát sloupců tabulky. Formát sloupců tabulky sestává z definice sloupců, jejich charakteru, umístění a vzájemnému oddělení.
Nejprve se věnujme definici sloupců a jejich zarovnání. Sloupce mohou být definovány písmeny l, r, c a p. První tři případy definují jeden sloupec, jehož obsah je zarovnaný vlevo, vpravo, nebo centrovaný. Písmenem p je definován sloupec o pevné šířce, ta je zadána číselným argumentem za písmenem p. Například posloupností cccrlrp{5cm} jsou definovány tři centrované sloupce, za nimi jsou tři sloupce zarovnané střídavě vpravo a vlevo a poslední sloupec má velikost 5cm.
Implicitně jsou od sebe sloupce odděleny mezerou. Sloupce tabulek lze oddělovat jednoduchými, či dvojitými čarami. Pokud mají být dva sloupce odděleny jednoduchou čarou, stačí mezi ně v definici sloupců vložit znak |. Znak || vytvoří dvojitou čáru. Čáry lze vkládat i před první sloupec a za poslední sloupec, vznikne tak uzavřená tabulka. Mezi sloupci může být rovněž uveden argument ve tvaru @{separátor}. Separátor je potom určen k oddělování znaků v rámci tabulky. Například pomocí r@{,}l vniknou sloupce oddělené čárkou. Takové sloupce budou vhodné například pro sazbu čísel zarovnaných desetinnou čárkou.
Pokud se v definici sloupců tabulky často opakují stejné hodnoty, lze jejich zápis zjednodušit konstrukci *počet{vzor}. Například hlavičkou {||l*8{c|}|} je vytvořena tabulka, jenž má 9 sloupců a posledních 8 centrovaných.
V samotném těle tabulky jsou nejdůležitější dva znaky: & a \\. Prvním z nich odděluje sloupce, druhý ukončuje řádek. Za \\ může být uveden nepovinný parametr -- velikost mezery mezi následujícím řádkem. Je-li potřeba v tabulce vytvořit horizontální linku, lze tak učinit makrem \hline. Viz následující příklad.
|
Výsledná tabulka má tvar
Úkol 14. Předchozí příklad representuje typickou otevřenou tabulku. Příklad vyzkoušejte a upravte jej tak, aby byla tabulka uzavřená a hraniční čáry byly dvojité.
V některých případech je vhodné, aby horizontální čáry vedly jen přes některé sloupce. To jest čáry nejsou v tabulce v celé její šířce, ale vedou pouze přes její část. K tomuto účelu slouží makro \cline, jenž se používá podobně jako makro \hline. Argumentem makra \cline je interval sloupců ve tvaru od-do. Například makrem \cline{1-3} bude vytvořena horizontální linka od prvního po třetí sloupec.
Úkol 15. Pomocí maker \cline a \hline vytvořte následující tabulku.
Oproti předchozí tabulce byla mezi jejími řádky zvětšena mezera. Všimnout si toho lze například na druhé lince. Ta je víc vzdálena od písmena j. Zvětšení koeficientu mezery lze provést redefinicí \arraystretch. V předchozím příkladu byl těsně před zahájením prostředí tabular zvětšen koeficient řádkové mezery pomocí
|
Při manipulaci s tabulkou je občas vhodné sloučit v rámci jednoho řádku několik sloupců dohromady. K tomuto účelu slouží makro \multicolumn. Makro bere tři argumenty. První z nich je počet sloučených sloupců. Druhý argument určuje způsob zarovnání sloučeného sloupce. Posledním argumentem je samotný obsah sloupce. Například sloučením
|
vznikne jeden sloupec místo tří původních, který bude navíc zarovnaný vpravo a bude obklopen čarami zleva i zprava.
Úkol 16. Pokuste se vytvořit následující tabulku. Využijte makro \multicolumn. Zvětšete rozestup řádků redefinicí \arraystretch.
Kromě prostředí tabular, tabular* existují ještě další prostředí a styly pro vytváření tabulek. Přídavný styl booktabs definuje dodatečné příkazy pro tvorbu tabulek. Styl booktabs bývá často používán pro tvorbu jednoduchých tabulek ve vědecké literatuře. Hlavním cílem bylo vytvořit tabulky bez vertikálních čar, které by se snadno četly a měly pokud možno jednotný design. Styl booktabs neredefinuje stávájící prostředí, pouze v něm umožňuje používat nové příkazy. Následující příklad ukazuje typický styl čar tabulek.
|
Příslušná tabulka je uvedena na obrázku.
V systému TeX mají speciální význam „plovoucí objekty“. Většina tabulek a obrázků je representována jedním nezlomitelným boxem. Při psaní dokumentu jeho autor ještě přesně neví, jak vyjde stránkový zlom. Tím pádem dost dobře nelze naplánovat umístění jednotlivých tabulek a obrázků tak, aby v textu nebyly optické mezery.
Tento problém lze částečně vyřešit pomocí plovoucích prostředí table a figure. První z nich je určeno pro vytváření plovoucích tabulek, druhé pro plovoucí obrázky. Uvnitř prostředí je definována tabulka či obrázek. Kromě toho lze uvnitř použít i makro \caption, jehož argumentem je text popisující plovoucí objekt. Je-li popis uveden, bude u plovoucího objektu vždy vysázen včetně jeho čísla. Číslování plovoucích objektů je závislé na použitém stylu.
Umístění popisu vloženého makrem \caption by se mělo držet typografických konvencí. Označení obrázků by mělo být výhradně na jejich spodním okraji. Tabulky mohou být značeny nahoře i dole. V celém dokumentu by však měly být značeny vždy na jednom místě.
Posici plovoucího objektu lze do jisté míry korigovat. Prostředí table a figure mají nepovinný argument určující priority umístění plovoucího objektu. Argument se skládá z posloupnosti sestávající ze znaků h, t, b a p. Libovolný ze znaků může být vynechán. Znaky t, b specifikují přednostní umístění na horní a spodní části strany. Znak h specifikuje umístění co možná nejblíže definici prostředí uvnitř dokumentu. Argumentem p je vytvořena samostatná prázdná strana obsahující pouze plovoucí objekty. Pořadí znaků uvedených v argumentu plovoucích prostředí určuje prioritu jednotlivých umísťování.
Úkol 17. Předchozí tabulky vytvořte v plovoucím prostředí. Vytvořte jejich popisky. Zkuste měnit priority jejich umístěni a sledujte, jak je bude TeX umísťovat v dokumentu.